Tak předně si musíme přiznat, že plánování fakt není naše silná stránka. Tedy zejména ne moje, žena je na tom o poznání líp, ale i ona je teď překvapená (a samozřejmě i zklamaná) z toho, že cestování, takové to s velkým „C“, se zatím nekoná. I když na Cestě i tak jsme…
Ten náš rozhodující Silvestr 2016, kdy jsme s nadšením objevili život a začali uskutečňovat sny o něm, už pomalu mizí ve skoro zapomenutém dávnověku. Záměr žít na cestách v karavanu prostě zatím nevychází. A důvod je přitom trochu kuriózní, chlupatý, dnes patnáctiletý.
Když jsme prodávali dům a kupovali obytný přívěs, bylo našemu čokoládovému labradorovi Torpovi už 13 let. Měl bílé vousy kolem tlamy a za klackem běžel naposledy tak dva roky zpátky. Prostě to byl už tenkrát stařík, i když s každou piškotkou zázračně mládnul a přinutil svoje těžké pozadí se pohnout. S jedním okem přimhouřeným by se to dalo přirovnat k běhu.
Měli jsme ho i v té době samozřejmě moc rádi, stejně jako ho máme dneska. Bylo to naše nejstarší děcko, o rok dřív narozené, než Ondy. Věděli jsme ale, že s námi zkrátka nemůže být věčně a podle toho i plánovali. No jak jsem říkal prve, plánování prostě není naše disciplína…
Torp, přítel člověka
Torpísek letos oslavil patnáctiny 🙂 Přes jeho potíže se vším možným a dvě poměrně nepříjemné operace mi ten hafan teď leží u nohou a spokojeně odfukuje. Tady na chalupě rodičů v Krkonoších, kde teď trávíme víc času než dřív, se příjemně ochladilo a líp se mu tu dýchá. Zadek zvedá složitě a s vydáním všech jeho zbývajících sil. Jak ale zavoní cokoli od vypečeného rohlíku po kuřecí vývar, obrátí se směr otáčení Zeměkoule a za patami nám proudí vzduch od vrtícího se ocasu.
Chvíli jsme si mysleli, že s námi Torp prostě bude jezdit a uvidíme. Pokud by byl mladší a snášel změny prostředí líp, nějak by to zorganizovat šlo. Nebyli bychom první ani poslední, kteří cestují se psem, to se ví. Jakmile jsme ale vyrazili mimo domov a neměl kolem sebe všechno tak, jak byl zvyklý, nebyl to on. Nespal, byl smutný, dýchavičný, občas dezorientovaný. Prostě to nešlo. Jeho jistotě určitě nepřispívá ani to, že už pár let neslyší, takže se snaží nás mít všechny pořád na dohled.
Italský pokus nás nadchl
Náš „caravanlife“ se tak zatím odkládá a omezuje na sporadické kratší výjezdy, které nám dovolí hlídání Torpa rodiči. Díky nim jsme měli možnost alespoň lehce ochutnat medicínu, kterou jsme si pro sebe přichystali a vyjet v září a říjnu 2018 na cestu po severní Itálii. Byl to sice ostrý test, ale na druhou stranu jsme vlastně celé ty tři týdny nevystoupili z režimu „dovolená“ a nenakoukli tak do režimu „skutečný život on the road“.
To, na co se mimo jiné těšíme, tedy nějaká soběstačnost mimo naší komfortní zónu, v cizím jazyce, v cizím prostředí a třeba i více či méně odlišné kultuře, se zatím neodehrálo. V Itálii a cestou i v Německu a Rakousku jsme byli prostě klasičtí turisté. Zvyklí stihnout všechno za týden pobytu jsme hltali všechny krásy u Lago di Garda, v Pise, Veroně a Florencii i v Římě. K tomu cestou zpět ještě v San Marinu, Rimini a ve Vídni.
Jde to. A vůbec to nedře!
Jestli to pro nás mělo a dál má nějaký smysl, tak rozhodně ten, že jsme si potvrdili tři věci:
1. Dá se v tom fakt bydlet!
V karavanu se dá plnohodnotně (a radostně) bydlet a žít. Platí to zvlášť tehdy, když cestujete do zemí s teplým podnebím a v termínu, který Vám dovolí trávit většinu času venku. Jestli pro nás vnitrozemce bylo něco opravdu cool, tak to byla procházka kdesi (už fakt nevíme, kde to přesně bylo) po pobřeží moře ve vlhkém písku mezi mušličkami a schránkami krabů, šumící vlny, vánek a sem tam rybář.
Parkovali jsme na v tuto dobu už úplně opuštěném sběrném parkovišti asi 30 m od moře. Klid, pohoda, relax. Nic dalšího. Hráli jsme poker, při vaření v karavanu koukali na „Slunce, seno“ a pořád se smáli.
2. Jsme spolu rádi
Ponorková nemoc není náš problém. Rádi spolu mluvíme a to i když nejde o věci vyloženě příjemné a je např. potřeba vyřešit nějaký problém nebo konflikt. Ten, kdo cestuje OPRAVDU, tzn. je na cestách třeba rok dva, se možná právě pleská do stehen, slzy smíchu mu máčí tváře a posmívá se: „Jo jo, jen vydržte. To přijde…“.
Možná. Možná se ale taky plete. Potvrdili jsme si, že vztahy v rodině, v té nejužší entitě rodiče/partneři + děti, jsou to, co má smysl řešit, věnovat tomu čas i energii a ono to pak funguje. Všechno ostatní s tím jde ruku v ruce jakoby samo.
3. Cestování je život!
Chceme cestovat, musíme cestovat! Je to to, co nás jako neviditelná ruka pořád táhne někam ven, mimo domov. Venku je strašně zajímavých věcí a lidí, které bez cestování prostě nepoznáme. Máme potřebu využít každou možnost vypadnout z naší zaprděné “vesničky” a objevit to, co mnoho před námi už objevilo. Ale my ještě ne a nechceme si o všech těch krásách jen číst. Potřebujeme je vidět, zažít, ochutnat a cítit.
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!