Jak by vypadaly vaše Vánoce, kdybyste se nebáli, co tomu řeknou rodiče, děti, sousedé? Slavili byste na jiném místě než obvykle? Bez předvánočního úklidu a shonu, pod stromečkem (nebo něčím jiným) by bylo „jen“ pár dárků pro radost? Byly by to Vánoce na cestách?
Už jako malá jsem si často snila o tom strávit Vánoce netradičně, třeba na zajímavém místě někde mimo domov. Když někdo vyprávěl o “Vánocích jinak“, fascinovalo mě to a zároveň jsem byla zvědavá, jestli by to pro mě bylo takové WOW, jak jsem si představovala. Zažívala jsem při té představě pocity absolutního štěstí a věděla jsem, že jednou si ten sen splním.
Protože tenkrát byla i na Vánoce zima zimou, představovala jsem si tam někde pofukující větřík, procházky podél moře, teplý písek pod nohama, sluníčko v zádech, palmy, šplouchání vln, křik racků. V dospělosti jsem tu představu ještě konkretizovala – pro každého dárek pro radost, kdy nevymýšlíš blbosti, ale znáš toho druhého a víš, co ho potěší. Už chápeš, že o dárcích to není.
Konečně se plní naše sny
I s Honzou jsme si už pár let přáli strávit Vánoce netradičně. Někde u moře, v teple, na cestách v obytňáku. Vím, že když přijde ten správný čas na změnu, poznám to. Je to takový miniimpuls uvnitř těla. Takový nepatrný okamžik harmonie, když na danou věc myslím. Ten pocit přišel letos. Začali jsme plánovat odjezd.
Kluci z “Vánoc jinak” z počátku nadšení nebyli. Samozřejmě řešili, co stromeček, dárky, že si neužijí sníh, nebudou s prarodiči. Řekli jsme jim to včas na to, abychom si o tom mohli hodně povídat, vysvětlovat, přijmout. Jako už víckrát se otevřenou debatou ukázalo, že to všechno ve skutečnosti pramení z nekomfortu změny a zdánlivé nejistoty, ne z nějaké obrovské touhy to všechno skutečně mít. Věděli jsme, že jim i sobě tu zkušenost chceme dopřát a kluci si k tomu došli sami nakonec taky.
Křupavý bramborový salát jako nová tradice
Chtěli jsme odjet na začátku prosince. Skolil nás ale nějaký virus, takže jsme odjeli až týden před Vánoci. Alespoň jsem měla čas v klidu zabalit, dovyřídit různé věci, i nějaké to cukroví napéct 🙂
Cesta do Španělska proběhla opět bez komplikací. Do kempu v La Herradura jsme dorazili až v podvečer 23. prosince. Po týdnu jsme se vysprchovali, vyprázdnili záchod i nádrž na šedou vodu, naplnili čerstvou a Honza připravil bramborový salát. Udělal ho v hrnci, ve kterém předtím vařil brambory (ve slupce samozřejmě) a který poté zapomněl vymýt, takže v něm zůstalo trochu písku. Po dvou hodinách příprav a prvním ochutnání zjistil, že salát je trochu crunchy (křupavý) 🙂
Větru dešti neporučíš, Vánoce na cestách si ale užiješ i tak
Předpověď taky nebyla slunečná. Ráno 24. prosince se budíme do zatažené oblohy, na teploměru 14 stupňů, poprchává. Hlavou mi projede otázka: „Takže to je ten splněný sen?“
Před polednem opouštíme kemp, protože jsme díky Batofovi soběstační zase na pár dní a parkujeme u nedaleké pláže. Šplouchají vlny, pouštíme si nejlepší českou pohádku “S čerty nejsou žerty”. Kluci se jdou projít podél moře, já obaluju řízky, uklízím (=schovávám nepotřebné věci do skříněk) a jsem chvíli jen sama se sebou. Cítím vděčnost za to, že tu jsme, i když to není jako v těch mých dětských představách.
Jako vždycky v těchto situacích mi naskočí v hlavě hlásek: je to přesně tak, jak to má být. Kdyby to tak nemělo být, tak to tak prostě není 🙂 Musím se pousmát. V dálce vidím, jak se kluci vrací a povídají si. I když fouká vítr a není teplo, něčemu se smějí. To je pro mě prostě nejvíc.
Štěstí je vždycky uvnitř
Vzpomenu si na chvíle, které občas taky zažíváme: všechno je ideální a přece se necítíme v tu chvíli úplně šťastní. Jak to? Prostě to není o vnějším světě, je to o našem vnímání. Je jen na nás, jak se chceme v danou chvíli cítit a můžeme se přitom vymlouvat na to, že jsme v právu být naštvaní, protože prostě to a to nám pokazilo náladu.
Baví mě, že já mám ve své moci, jak se budu v danou chvíli cítit a můžu se svobodně rozhodnout, jestli budu radostná nebo smutná, v pohodě nebo naštvaná, jestli vidím věci černě, bíle nebo třeba růžově. Vše je možné, vše je v pořádku a vše má svůj smysl, který nemusíme znát hned v tu danou chvíli, ale pochopíme ho třeba za pár týdnů, měsíců, let.
Už se to chystá, zvoneček jsme ale zapomněli
Na stromek vyřezaný z překližky, který Honza ještě doma vyrobil, dáváme světýlka a věšíme ho na připravené místo. Řízky jsou obalené v křupavé kukuřičné strouhance, která dokonale maskuje ten náš letošní křupavý bramborový salát. Slavnostní stůl je prostřen. Pouštíme si koledy, napětí stoupá. Kluci jsou stejně jako doma v ČR celý den nedočkaví a mají pocit, že minuty se strašně vlečou. Každou chvíli koukají na hodinky.
Každý máme pod stromečkem pár dárečků a všichni jsme úžasně spokojení. Luky se raduje ze svých prvních hodinek, které mu perfektně ladí k mobilu. Ondy dostal od celé rodiny nečekaně tolik Steam kreditů, že po zbytek večera dumá, jaké hry si koupí. Honza dostal koženou peněženku, která mu druhý den promokla na procházce a několik kožených náramků, které se po pár dnech začaly rozpadat. A já jsem nadšená ze své první bio rtěnky od Ondyho a ptáčkových náušnic, které Luky pořídil v mém oblíbeném krámku.
Sluníčko vysvitlo asi až za další dva dny a my si pak mohli konečně užít tu mou představu o dokonalých Vánocích. Jestlipak si i španělé letos řekli: „škoda, že nejsou ty Vánoce o pár dní později, mohli jsme si je vychutnat na pláži. Připomíná mi to to naše každoroční povzdechnutí, akorát se sněhem.
Ema je mamka od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Původním vzděláním z VŠ je ekonomka, ale po zdrávce strávila nejvíc pracovního času u maminek a jejich miminek v pražské nemocnici U Apolináře jako porodní asistentka se specializací na samostatná ultrazvuková vyšetření.
I ona se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!