Jak si poradit s patnáctými narozeninami vašeho syna? No třeba tím, že naložíte jeho, sebe i dědu a všichni tři odjedete na měsíc (jim ale řeknete, že to bude na dva týdny) pracovat na historické dřevěné plachetnici. Jestli tohle není přechodový rituál chlapce v chlapa, tak už nevím.
Aby to bylo spravedlivé, je třeba říct, že tohle nebyl můj nápad. S ideou pracovat na lodi a plavit se jako starý námořník přišel první můj táta, Ondyho sedmdesátiletý děda. Poté, co si prošel svatojakubskou cestu z Porta do Santiaga zjistil, že plnit si klukovské sny je úžasné. No a pak se k tomu přidala „rebe-love“ mamka Ema. Navrhla, ať jedeme všichni tři a vzhledem k termínu Ondyho patnáctin z toho uděláme rovnou přechodový rituál.
Pruhované triko a lejstra s sebou, jede se na moře
Celé se to odehrávalo v květnu covidového roku 2020. Cestování bylo omezené jen na nutné případy, například z důvodu pracovních povinností. Abychom mohli skutečně přejet půl Evropy z Česka až na úplný západní cíp Sicílie do přístavu v Trapani, bylo zapotřebí nějaká lejstra.
To nejdůležitější nám zajistil a poslal Pepa, kapitán historické plachetnice LaGrace. Měli jsme v ruce potvrzení, že jsme skutečně posádka, nikoli turisti. Příjemné bylo, že to byla pravda. Nepříjemné bylo, že si s tím karabiniéři před trajektem z pevninské Itálie moc nevěděli rady. Bylo jim lehce podezřelé, že v tu chvíli ještě čtrnáctiletý kluk jede do Itálie hákovat na jakousi českou loď. Protože anglicky neuměli, vymluvili jsme se z toho bravurní rukořečí…
Plány jsou od toho, aby se nedodržovaly
Tehdy se i na nás vztahovala povinnost absolvovat po příjezdu na místo čtrnáctidenní karanténu. Plán tedy zněl: jeden týden přípravné práce na lodi v přístavu, druhý týden plavba na ostrov Elba. Kapitanát v Trapani potvrdil, že nás od pondělí následujícího týdne pustí na moře, takže proč tomu nevěřit.
Háček byl v tom, že kapitanát zákony a vyhlášky nedělá. Páni politici se rozhodli, že loď plující na širém moři je větší zdravotní riziko, než loď kotvící v přístavu. Nepustili nás tedy druhý, ani třetí, ale až čtvrtý týden. Řeknu vám, že strávit plných 14 dní na ploše několika metrů čtverečních bez možnosti přejít 3 metry po můstku na pevnou zem byla zkouška chlapství sama o sobě.
Každý chlap ví, že čůrat proti větru se nemá
Vypluli jsme 4. týden. Nejdřív bylo potřeba utrhnout do bahna zanořenou kotvu, ale vyhlídky na romantiku na moři už nabraly svých konkrétních rozměrů. Vyrazili jsme z přístavu a užívali 2,5 metru vysoké vlny plnými doušky. K tomu bylo potřeba ještě zastat práci u lan, služby na kormidle a v kuchyni. Střídání po čtyřech hodinách.
Všichni tři jsme tak do dvou hodin od vyplutí vyzkoušeli, že lano se vážně nedá tahat současně se zvracením. Od kormidla k zábradlí to bylo na dva kroky, takže tam to ještě šlo. Útěk z kuchyně v druhém podpalubí už byla ale vážně vysoká škola námořnického umu. Osvědčené recepty jako třeba žvýkání sušeného zázvoru byly asi spíš vtip k pobavení zkušenějších členů posádky. Rum holt nepijeme, tak jsme si museli poctivě odzvracet každý svých cca 24 hodin…
Na plachetnici dějí se věci
Jestli mají být zážitky především intenzivní, pak jsme tenhle předpoklad naplnili beze zbytku. I s odstupem času se všichni shodneme, že bychom to neradi někdy opakovali. Ale stejně tak všichni tři děkujeme Pepovi, Neptunovi i osudu za to, že jsme mohli. Že jsme jako zástupci tří generací mohli společně strávit 4 týdny na jedné palubě a s “jedním lanem v rukách”.
To už nám nikdy nikdo nevezme…
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!