Byla to šílená doba. Měla jsem velké výkyvy nálad. Někdy jsem na Ondyho křičela tak, až jsem ochraptěla. Někdy jsem s ním třásla tak, až jsem měla strach, abych mu neublížila. Jindy jsem mu stiskla paži tak silně, až měl modřinu. Po každém takovém selhání jsem měla obrovské výčitky, které alespoň trochu zmírnil slib sobě samé, že už je to opravdu naposled.
Přesto jsem to udělala znovu. A znovu…
Připadala jsem si jako alkoholik, násilník, který taky pokaždé slibuje. Toto chování sice nebylo časté, ale bylo. A když už to ve mně bouchlo, stálo to za to. Několik dní jsem se držela, byla jsem za hodnou maminku (holčičku), ale pak ten nahromaděný tlak (vztek) musel ven. A odnesl to Ondy. Byl po ruce a byl slabší.
To samé bylo i s Honzou. Hádky byly skoro na denním pořádku. Co nám pomohlo přežít tu dobu? To, že se máme se rádi. Chtěli jsme spolu žít, ne přežít…
Hledám prameny ve vlastním dětství
Teď už vidím tu paralelu s dětstvím. Až do puberty jsem byla hodná holčička, která musela poslouchat. Jednička byla jediná přípustná známka, která se komentovala slovy: “No vidíš, jak jsi šikovná.” Dvojka nestála za řeč a ostatní známky znamenaly v očích mé mámy zklamání. Taťkovi to bylo jedno. Utíkal od nás do hospody. Takže mamka na nás byla v podstatě sama.
Dnes už chápu, že ze mě chtěla vychovat slušného člověka, jen na to nešla tím správným způsobem. Plnoletosti jsem dosáhla jako naivní holka, slova “nevím” a “je mi to jedno” byla má oblíbená. Myslela jsem, že když mi bude všechno jedno, podřídím se ostatním, budu nekonfliktní. Ostatní tak mohli dělat věci podle sebe, měli mě mít logicky všichni rádi. No ne?
Nenáviděné "nevím"
Kolikrát jsem pak toto slovo slyšela od Ondyho. Jak moc mi nastavoval zrcadlo, když na všechny otázky takhle (ne)odpovídal. Mohla jsem si tisíckrát vyzkoušet pocity člověka, který chce slyšet jasnou reakci, ale pokaždé slyší to milé a nevinné “nevím”.
Hodně jsem se v tu dobu litovala. Byla jsem oběť, která se trápila tím, co nemá, namísto toho, aby byla vděčná za to, co má.
Například jsem brala jako samozřejmost, že nám manželovi rodiče „pohlídali“ kluky pokaždé, když jsme potřebovali. Místo toho jsem na ně byla naštvaná, protože si nepamatuju na víkend, kdy by vzali děti na chalupu jen tak. Prostě že chtějí. Ale i to mělo svůj důvod.
Já mám problém, já se musím změnit
Pochopila jsem, že musím začít u sebe. Změnila jsem vztah k dětem. Najednou jsem nebyla naštvaná, že nejsou na chalupě, protože jsme si začali užívat společný čas. Zjistila jsem, jak úžasné mám kluky. Místo křiku jsme se začali objímat. Místo jedovatých slov jsme si častokrát za den řekli: “Mám tě rád/ráda.” Potřebovali jsme doplnit pohár rodičovské lásky, který byl poloprázdný.
Nejsem bezchybná. Taky nejsem snacha, o které si snili. Tak jak můžu chtít, aby mě takto brali. Já u nich vidím spoustu chyb, tak jak můžu chtít po nich, aby mě měli rádi takovou, jaká jsem? Bezpodmínečná láska, to je výzva 🙂 a zároveň, když pochopíme, tak velká úleva. Najednou není proti čemu bojovat. Sníží se množství slov, protože není důvod oponovat.
Rozhodla jsem se a nastoupila cestu změny. Měla jsem o sobě nevalné mínění. Když hledáte a ptáte se, vždycky přijdou odpovědi. Když jsem se rozhodla vykročit ze svého nefungujícího pohodlí, nebylo už cesty zpět. Ty změny jsou tak krásné, že už se nechcete vracet znovu na startovní čáru.
Jdu cestou změny a dál dělám chyby
Samozřejmě i na té cestě dělám spoustu chyb. Teď už jich je méně, ale pořád jsou občas dva kroky vpřed zároveň jeden krok zpátky. Něco slyšíte, čtete, posloucháte rozhovor – ty věci vám dávají smysl, ale v momentu krize nastoupí zpočátku staré, ještě nepřepsané reakce a je to.
Čím dál od startu jste, tím je těchto selhání méně. Trvají kratší dobu, už nejsou tak vyhrocené. Už je lépe chápete. Dokážete popsat své pocity, dokážete přijít a říct:
“Promiň, teď jsem to nezvládla, ale vím, že to nebylo ok. Teď jen potřebuju, abys mě přijal takovou, jaká jsem i s mými temnými stránkami. O to samé se snažím i já u tebe.”
Ego je dobrý sluha, ale zlý pán…
Ema je mamka od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Původním vzděláním z VŠ je ekonomka, ale po zdrávce strávila nejvíc pracovního času u maminek a jejich miminek v pražské nemocnici U Apolináře jako porodní asistentka se specializací na samostatná ultrazvuková vyšetření.
I ona se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!