Mysleli jsme si, že rok 2019 nebude vlastně ani tak moc zajímavý. Vyhlídky na naše vysněné cestování, kvůli kterému jsme provedli tolik zásadních životních změn, nebyly valné. Až když si člověk v klidu sedne a s odstupem zapřemýšlí, co že to vlastně za rok zažil, může mu dojít, že samé velké věci.
Ta nejdůležitější, která by nás ve skutečnosti měla naplnit nadšením, že už to vypukne, je zároveň ta nejsmutnější za posledních 15 let. Řeknu vám, je to hodně hloupý pocit, když je jediné, co Vás drží na distanc od vašeho snu, život někoho, koho máte tolik rádi. Torpísek s námi žil déle než starší syn Ondy. Vlastně byl ten chlupatý kámoš náš nejstarší syn. V srpnu nám umřel. Na chalupě v Krkonoších, kde to všichni milujeme a kde to miloval i on. Strašně nám chybí…
Jedna ruina jaro nedělá
Celý rok 2019 se jinak vlastně nesl v duchu jediné události – koupě jisté ruiny u nás v Brandýse. Už pár let si sníme o tom, že budeme na jakémkoli místě nezávislí a svobodní v rozhodnutí, kde budeme právě spát, jíst a pracovat. Budeme cestovat obytňákem po Evropě (třeba i dál) a nebudeme se muset starat o žádný dům a zahradu.
Na druhou stranu si už nějaký čas taky sníme sen o romantice v dřevěném nebo starém kamenném stavení, kam bychom se rádi vraceli, když už nás budou bolet nohy. Ehm…tedy spíš když dojde nafta nebo tak. Stačilo by něco prťavého, kde budeme zase tak trochu na hromadě. Ale hlavně s pěkným zarostlým dvorkem ve stínu starých stromů.
Budování české základny pro rebely
Už od Ondyho školky, takže třeba nějakých 12 let, chodíme kolem jednoho zanedbaného domu. Je to v lokalitě, kde je klid, stará zástavba a všude kousek – do města, na MHD, do obchodu. Prostě kamkoli. A říkáme si, že ten pozemek, ta zahrada, stojí za to. V domě bydlel starý pán a s ním fenka německého ovčáka. Před třemi lety zemřel a protože neměl přímé dědice, trvalo dva roky, než se dům objevil v nabídce jedné malé realitky.
Prodávajících bylo devět (!) vzdáleně příbuzných, ale jinak vzájemně úplně cizích lidí. I proto měli problém se dohodnout na čemkoli mezi sebou, natož s námi, jako zájemci. Takže celý minulý rok probíhal zdlouhavý proces koupě. Nejdřív jakási dražba po telefonu, pak jednání o znění kupní smlouvy, krach jednání, trhání vlasů, že jsme o dům (a hlavně zahradu) přišli, vemlouvání a přesvědčování, další jednání, čekání na vyřízení dalšího dědického řízení, placení dluhů dědiců, aby se dům mohl vůbec prodat…
Hrůza. Zestárli jsme o tři roky.
Ale máme to! 🙂
Bydlení v Česku už není levná věc
Takže teď máme na krku polorozpadlý barák, k němu krásnou parcelu s velkým starým ořešákem, fotogenickou hrušní a symetrickou jedlí. No a taky garáž, která bude náš prozatímní domov, až jí zrekonstruujeme – snad během jara a léta 2020 z ní uděláme pěkný tiny-house. Plánujeme malou kuchyňku, koupelnu s WC a obýváček s úložnými prostory. Zbytek, tedy hlavně ložnici, už máme. Na kolech…
Parcela se právě dělí na poloviny. Starý dům je na nás obrovský (má 227 m2), takže se prodává, a nám zůstane asi 500 m2 zahrady pro výhledovou stavbu maličké dřevostavby s vůní, charakterem a malými kachlovými kamny. Držte nám palce 😉
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!