Protože o cestování ta naše Cesta zatím moc nebyla, jsme zatím holt víc homeschooleři než worldschooleři. Učení doma je velká a dobrá zkušenost. Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Možná má stejně zbytečné strachy, jako jsme měli na začátku i my a především naše okolí.
Změna proběhla hlavně u nás – už se toho nebojíme a víme, že domácí učení vede k cíli. Jen to není tak pohodlné, jako když dítě odevzdáte vzdělávacímu zařízení a ono se tam nějak vzdělá… Ehm. Tedy vlastně spíš vzdělává. Mno… Tedy přesněji řečeno tam prostě chodí a na konci roku tam na chvíli chodit přestane. Tak to alespoň probíhalo u Ondyho. Chodil a chodil. To bylo celé.
Ondy udělal obrovské pokroky
Rozhodně to není tak, že bychom z něj za ty dva roky, co se učí doma, udělali my (nebo udělal on sám) všeobjímající encyklopedii znalostí. I kdyby to šlo, tak na to kašleme, o tom život není. Největší benefity domácího učení se projevují mimo učení: Ondy je bezprostřední, vnímavý, mnohem (!) samostatnější, veselejší, rád čte, používá angličtinu se slušnou samozřejmostí.
Pořád ještě někdy bojujeme s nechutí k učení, ale jsou to vždy jen ty okamžiky, kdy my sami sklouzneme ke stylu, který nám vštípila škola. Jakmile opustíme dogma, že učení je intenzivní proces vštěpování informací do paměti, jde to všechno líp. Objevujeme pořád něco nového na YouTube, jsme stále častěji v knihovně (teď čte Ondy knihy od Stevena Hawkinga) a diskutujeme.
Povídáním ke spokojenosti
Jo. Mluvíme spolu vážně pořád, o všem a všude. Nejsme nadšení cyklisti, jako hodně rodičů a dětí v našem okolí, ale o to nadšenější jsme chodci. To má výhodu právě v tom, že během pěších cest po Krkonoších, po Brandýse a okolí nebo třeba Římem a Vídní stihneme teoreticky vyřešit i důsledky zrychlování částice, která se pohybuje rychlostí 2c (tedy dvojnásobnou rychlostí světla)…
Tohle filozofování je vůbec pro Ondyho typické. Bylo i dřív, ještě během školní docházky, ale ve vzdělávacím zařízení není čas na “blbosti”. Učitelé jsou buď v pasti RVP (rámcových vzdělávacích programů) a počtu žáků ve třídě nebo bohužel i vlastního přesvědčení, že škola není místo určené pro kreativitu. Tam to přeci musí šlapat podle plánu, aby na konci roku byly známky – rozumějte číselná hodnota srovnávající kvalitu vašeho dítěte s ostatními.
Nejsme perfektní, ale jsme šťastní
Jistě, mohli bychom si zoufat, že nerealizujeme vše tak, jak jsme si „nakreslili“. Karavan zatím víc stojí, než jezdí (proč, to se dočtete tady) a my s ním. Máme ale za to, že i tohle je věc, kterou si máme vyzkoušet a prožít. I tohle je zkrátka Cesta a my jsme přece ta “rodina na Cestě”…
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!