Nechceme přeplňovat internet dalším z příspěvků o „vychovávání“ dětí. Kdybychom v posledních týdnech nečetli už asi padesátý komentář na Facebooku a dalších anonymních diskusích o tom, jak jde celá společnost do háje, protože jsou rodiče měkoty a nemlátí svoje děti, ani by nás nenapadlo obhajovat si náš způsob jednání s dětmi.
Vlastně se nám tomu vůbec nechce říkat „výchova“, máme to za přežitý termín. Zároveň se ani necítíme být rodiči bůhvíjak pokrokovými, kteří experimentují s nekonečnou tolerancí k dětské drzosti, škodolibosti, agresivitě, neskromnosti, neúctě.
My ale ani nemusíme – oni to v sobě totiž prostě vůbec nemají. Žádné dítě, pokud tedy pomineme možnost vrozené psychické poruchy, se nerodí drzé, škodolibé, agresivní, neskromné nebo neuctivé. Tohle všechno, stejně jako mnoho dalších mizerných lidských vlastností, jsme schopni je naučit (nebo také nenaučit) jenom my, dospělí.
Děti se rodí výhradně zvědavé a odvážné
Netušíme, odkud se bere ta zvrácená jistota, že dítě, které se narodilo čisté a natěšené na všechnu tu zábavu světa, se musí do stavu uvědomělého a zodpovědného dospěláka nějakou záhadnou silou (výchovou) zformovat. A když říkáme silou, myslíme tím skutečně SILOU. Natlačit, upěchovat, domlátit…
„Protože jsme vyrostli kdy jsme vyrostli a byli vychováni rodiči, kteří si prošli stejným přístupem od jejich rodičů, těžko jsme mohli stejné chyby neopakovat. Pamatuju si na svůj šílený vztek, emoci, když Ondy jako prcek (zavřený v ohrádce, aby se mu náhodou něco…ehm…no…aby prostě neudělal někde nějaký bordel, že) nahmátl květináč a pár minut naší nepozornosti okoušel konzistenci hlíny. Nařezal jsem mu…“ 🙁
Nevíme, jestli si to pamatuje (EDIT: tak prý nepamatuje, ale hrozně ho pobavila fotka z té chvíle 🙂), ale my ano. Řvali jsme na něj a dali mu tak jasný signál – hrabat se v hlíně v květináči, tedy zvědavost a hra, je tvoje naprosté selhání jako dítěte! Už nikdy nechceme, aby sis hrál, užíval si to, byl zvědavý a odvážný vyzkoušet něco nepoznaného.
Hrabat se v hlíně?! Co je to za pitomost? Člověk to pak má přece za nehty, musí si jít umýt ruce, ale předtím to hlavně všechno zase uklidit, zamést, vytřít, hlínu do květináče doplnit. Cítili jsme se nejspíš děsně vytočení, jak může to NAŠE dítě být takový hlupák. Doufali jsme, že jsme mu to dali jasně najevo a POLEPŠÍ SE!
Snad to bude hodný blbeček
Pár dalších let to probíhalo stejně. Měli jsme prostě stejně jako mnoho dalších lidí naší a předchozích generací za to, že tak se to prostě dělá a že to vede k výsledku.
Totiž že dítě bude:
- hodné (ovladatelné)
- mít respekt (ze silnějších nebo prostě jen hlučnějších a agresivnějších)
- opatrné (tedy mít strach z nových věcí)
- skromné (nebude cítit sebedůvěru, protože se vždycky najde někdo lepší, rychlejší, bystřejší…)
Přesně se to potvrdilo. Do puntíku. Cesta ke změně je přitom dlouhá, postupná. Prostě jsme bohužel až po letech poznávali důsledky naší „výchovy“, u mladšího Lukyho se je už vědomě snažili neopakovat a u Ondyho napravovat.
Není respekt jako respekt
Jedním z momentů na cestě změny byla určitě kniha „Respektovat a být respektován“ paní Jany Nováčkové. Jde o psycholožku, která si dává za cíl informovat o možnostech respektující výchovy dětí a nastavení respektujícího prostředí při vzdělávání.
Pro praktickou aplikaci ale musíme přijmout zásadní předpoklad, jinak to nemůže fungovat – děti jsou normální a plnohodnotní lidé. Žádné panenky, nedochůdčata nebo hlupáci. Jsou jen menší, slabší, mladší a méně zkušení. Výšku doženou sami, k tomu nás fakt nepotřebují, SÍLU stejně tak. Vyšší věk není sám o sobě žádná výhoda, v mnoha směrech je to právě naopak.
Základem nejen ve výchově dětí je komunikace
Mluvit s dětmi o důvodech jejich „nevhodného“ chování je jediná cesta. Mluvit, poslouchat, upozadit svoje rodičovské ego a chtít ty důvody pochopit. Jestliže někdo řve na své podřízené nebo na sebe nechá řvát nadřízeným, pak to u něj doma asi nebude vypadat o moc jinak. Bude se tam řvát, hádat se, vynucovat si „respekt“ silnými slovy.
Je v tom logika a určitá zvrácená „rovnováha“. Znamená to ale automaticky to, že když někdo doma mlátí svoje děti, mlátí i své podřízené v práci nebo se naopak nechá řezat od šéfa? Tady ta rovnováha kulhá, protože tohle už se považuje za společensky nepřijatelné. Jsme si přecijen najednou nějak rovnější a dospělý přece nemůže dospělého jen tak bít. Jsou na to dokonce zákony. Zkuste jako šéf potrestat zaměstnance rákoskou. A zakažte mu večer WiFi. Půjde bez večeře spát. Zmetek jeden!
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!