Proč jsme se rozhodli pro domácí učení, tedy homeschooling? Důvodů je, jako ve všem našem konání, víc. Shrnout se to ale dá vcelku snadno: DO HÁJE CO TO JE V ČESKU ZA ŠKOLY!?
Ve chvíli psaní tohoto článku máme školou povinného jen jednoho „rebe-love“ kluka, staršího Ondyho. Luky je aktuálně předškolák a těží (jako zatím celý svůj život) z toho, že všechny pokusy o správné vzdělávání odnesl starší brácha.
Moje „rebe-love“ žena říká, že Ondy je náš anděl. Ne snad, že by mu přisuzovala nebeské schopnosti nebo ji pernatými výrůstky ze zad šimral pod nosem. Je to ale kluk, který se od narození statečně potýkal s překážkami, nad kterými často těžko vyhrávají i dospělí. Nám tak dával (a dál dává) nové životní zkušenosti, které spousta lidí prostě nedostane.
Školka může být taky prima peklo
Do státní školky šel Ondy s lehce pozorovatelným hendikepem. „Na vrcholový sport to nebude, ale jinak se ničeho nebojte“, slyšeli jsme od našeho ortopeda. Jenže…
Ona se taková věc těžko odehraje jen na povrchu, že. Ondy byl a je citlivý kluk, tehdy se silnějším vztahem převážně k mamce, která s ním cvičením i další péčí i samotným pobytem v nemocnici trávila nejvíc času. Když pak přišel do spárů „paní Herodesové“ (líp se té „učitelce“ fakt říkat nedá), těžko si mohl školku užívat. Nechci to ani popisovat, ale doufám, že se ta ženská dnes už smaží v pekle. A to mělo pokračovat i na základní škole…
Škola základ (mizerného) života?
Státní základní škola v našem městě: první třída, super paní učitelka, která měla děti jako svoje vlastní. Prostě taková ta „mamkačitelka“, kterou byste si asi pro své děti přáli. Jenže přišlo nařízení, že pedagogičtí pracovníci musí mít jakési obrmegaultra vzdělání a nestačí jim 30 let odborné praxe a skvělé výsledky i vztahy s rodiči a jejich dětmi.
Zkrátím to – dostala výpověď, přišel nejdřív záskok a potom nezkušená nová paní učitelka. S tou si děti po nějakém čase oťukávání také bezvadně sedly, jenže následně otěhotněla a odešla. Další záskok, tentokrát paní učitelkou povolanou ze zálohy (z důchodu), byl už o poznání horší – staré despotické metody, naprosté nepochopení pro jinakost některých dětí, křik v hodinách.
Osmileté vězení...ehm, gymnázium
Rozhodli jsme se, že s druhým stupněm půjde Ondy, který se jeví jako chytrý a zvídavý kluk, na osmileté gymnázium. Měli jsme za to, že tím vyřešíme podmínky k učení, které mu viditelně nesvědčí. Cílem bylo dopřát mu víc podnětů i možností se rozvíjet.
Od září 2016 do nynějška (červen 2017) je v primě, tedy v prvním ročníku jeho druhé školy. Opět státní, tentokrát Gymnázium v Neratovicích. Nejsem odborník, vidím to jen jako rodič „z druhého břehu“, ale do háje…urghhhhh….hmmmmmáááá!!
Potíže začaly záhy po nástupu. Ondy není stavěný na tempo ani na výkon. Je to prostě kluk, který strašně rád věci zkoumá, diskutuje o nich a prezentuje výsledky „bádání“. Hledá příčiny, důsledky, pochybuje o výsledcích a nachází pro to argumenty. To sice většina učitelů časem přijala, někteří to dokonce vzali jako výhodu pro kolektiv, ne však soudružka matikářka.
Ta trvá na způsobech učení a tempu, které Ondy nezvládá. Z toho vyplynul i její vztah, který se bohužel promítá do komunikace.
Tolerujeme-li šikanu dětí učitelem, co od nich v budoucnu čekáme?
Je potřeba říct, že jsme už vyvinuli slušnou aktivitu, aby se situace v matematice zlepšila. Hledali jsme cestu, jak se s učitelkou domluvit, víc jsme se věnovali domácí přípravě, procvičovali, zkoušeli jsme jiné postupy výuky, scházeli se s ředitelem. Výsledkem je: NIC. Paní učitelka si vyloženě užívá, když si Ondy nestihne zapsat zadání úkolu nebo písemné práce a s gustem ho „včas“ smaže z tabule.
- Nemáš? Nestíháš
- To jsi ale hlupák co? Podívej na ostatní, jak pěkně píšou.
- A ty nemáš ani zadání co? Si to nestih‘ viď? Hmmm, smůla…
Domácí výuka, vzdělávání, homeschooling - jakkoli chcete
Dominantní důvod, proč jsme se pro domácí učení rozhodli, je neschopnost systémového školství vyjít vstříc individuálním potřebám dětí. Nehodnotíme, jen konstatujeme. Každopádně si myslíme, že školství, kde není na vzdělávání dítěte dost času (což je nejčastější argument systému), je mrtvý koncept a nemá budoucnost. A nemá budoucnost ani společnost, která tohle přijme jako normu.
Od učení v karavanu na cestách si slibujeme to, že budeme volit individuální čas, délku trvání, způsob, místo i intenzitu učení. Budeme kluky učit společně i přes jejich velký věkový rozdíl šesti let. Nic si neidealizujeme, víme, že budeme někdy otrávení, unavení a třeba i zklamaní z toho, že se nám nedaří tak, jak jsme si plánovali.
Nemáme žádné zkušenosti. Nemáme pedagogické vzdělání. Máme ale svoje děti rádi a dobře je známe. Víme, že si za vzděláním sami jdou, jen někdy jinudy a jindy, než by si přála (resp. než dle osnov musí) paní učitelka. Proto jdeme do rizika/příležitosti homeschoolingu.
Honza je táta od rebe-love rodiny, která se před několika lety rozhodla skoncovat se životem plným povinností a stresu. Je původním vzděláním ekonom, ale 20 let podnikal v řemesle, kdy po svém tátovi převzal a vedl rodinnou kamnářskou manufakturu TEMR.
I on se teď v rodinném týmu podílí na předávání zkušeností psaním do BLOGu a vytvářením e-booků, které vás pomohou nasměrovat ke změně toho, co si změnit sice přejete, ale zatím nevíte jak na to.
Sny se mají plnit a pokud vás zajímá, jak na to, mohl by vás inspirovat náš příběh. Žijte taky!